Prusko bylo jedním z největších států ve Svaté Říši Římské Národa Německého. Ta však byla po roce 1648 roztříštěna a Habsburkům se nepodařilo ji sjednotit a ovládnout. V Říši existovaly relativně samostatné státy, které mohly vést dokonce i samostatnou zahraniční politiku. Mezi největšími státy bylo kromě Pruska ještě Braniborsko, Sasko a Bavorsko. Formální hlavou Říše byl císař z Habsburského rodu. Ve druhé polovině 17. století to byl Leopold I., na začátku 18. století Josef I. a v letech 1711 – 1740 Karel VI. Ten však zemřel bez mužských potomků (měl jen dceru – Marii Terezii).
Říšský sněm, který zasedal v Řezně, byl bezmocný. Chyběly mu finanční prostředky, byl bez vojska, bez úřednického aparátu a neměl ani žádný daňový systém.
V 17. století v Říši vzrůstá význam Braniborska (rod Hohenzollerů – 1415 koupili Braniborsko od Zikmunda). Za třicetileté války Braniborsko rozšířilo své území, stalo se ekonomicky silné. Panovala zde náboženská tolerance (přicházejí sem protestanté z různých zemí – Francie, Čechy)
Kurfiřt Fridrich Vilém I. (1640 – 1688)
Největším státem v Říši však bylo Prusko. Pruský král ovládal různá území s vlastní vládou a zákony, byl kurfiřtem braniborským, … V letech 1640 – 1688 tyto funkce zastával Fridrich Vilém I. („velký kurfiřt“). Byl prvním, kdo začal vytvářet pruský absolutismus. Studoval ekonomiku a učil se náboženské toleranci. Upevňoval vnitřní a zahraniční politiku. Vybudoval malou, ale účinnou armádu, kterou měl pod svou kontrolou (polovinu platil ze státního rozpočtu). Podřídil si šlechtu a provedl byrokratickou centralizaci. Vedl merkantilní politiku (zrušil dovoz ze zahraničí, zavedl vysoké daně, podporoval manufakturní výrobu; budovaly se silnice, kanály, přístavy a poštovní systém). Vítal hugenoty z Francie i jiné protestanty ze sousedních zemí. (Tím zvýšil počet obyvatelstva). Šlechtici se stávali důstojníky ve vojsku, ale schopní velitelé mohli pocházet i z řad sedláků nebo hugenotů. Městská střední vrstva stagnovala, nestala se hnací silou ekonomického rozvoje. Oporou panovníka byli statkáři (jungherr).
Fridrich I. (1688 – 1713)
Fridrich I. napodoboval francouzský dvůr a obklopoval se v paláci a zahradách Charlottenburku umělci, hudebníky, dvořany (podobně jako Ludvík XIV.) Založil v Halle universitu a Královskou akademii umění. V Berlíně založil Akademii věd. Budoval vojsko (asi 40 000 vojáků). Roku 1701 obdržel královský titul ve východní části Pruska od Leopolda (za pomoc ve válce o Šp. dědictví). (v západním Prusku vládl polský král) Králem celého Pruska se stal až jeho vnuk za sedm desítek let.
Král Fridrich Vilém I. (1713 – 1740)
Král Fridrich Vilém I. (označením král jej odlišujeme od kurfiřta Fridricha Viléma I.) vládl celému Prusku. Byl prudké povahy, zbožný, vojenský typ. Zavedl militarismus, tvrdou vojenskou disciplínu a prosadil usilovná cvičení a četné manévry. Zvýšit počet vojáků na 13 000 (pruská armáda se tak stala čtvrtou nejsilnější v Evropě). Šlechtu připoutal ke své dynastii hodnostmi i výchovou; povzbuzoval přistěhovalectví do země, zejména do málo obsazených území ve Východním Prusku. Ochraňoval průmysl a zemědělství. Podporoval výrobu vojenské výzbroje a textilní průmysl. Ač sám byl katolík, uznával i protestantskou víru. Méně již toleroval Židy, ale i těm ponechal ekonomickou svobodu.
Fridrich Vilém II.
Fridrich Vilém II. byl synem krále Fridricha Viléma I. Zavedl reformy osvícenského absolutismu a dostal se do konfliktu s Marií Terezií.
Rusko
V Rusku vládl v letech 1689 – 1725 Petr I. Veliký z dynastie Romanovců (ta nastoupila roku 1613). Za jeho vlády se Rusko stalo absolutistickou monarchií, vyšlo ze své izolace a vstoupilo do Evropy jako mocnost. Petr I. byl rozhodným, energickým a vynalézavým vládcem. Měl obdiv k západu, činil četné reformy, zval stovky západních techniků a umělců, nařídil nosit západoevropský šat a holit si tváře, zaváděl kouření. Upravil ruský kalendář podle západního vzoru (zavedl tzv. juliánský kalendář, podle kterého byl počátkem roku 1. leden; stále však byl ruský kalendář o 14 dní pozadu za Evropským). Roku 1703 začal stavět nové hlavní město Sankt – Petěrburg (podle Evropského vzoru).
Od roku 1690 do 1724 vedlo Rusko války o přístup k Baltu a k Černému moři. V letech 1700 – 1721 to byla severní válka proti Švédsku, kteréžto ovládalo Finsko, Karélii, Livonsko a Východní Pobaltí. Petr se spojil s Polskem a Dánskem a začal válčit. Zpočátku měli převahu Švédové (Karel XII. z rodu Vasa) – zvítězili v bitvě u Narvy. Roku 1707 Švédové vnikli do Ruska; Petr začal ustupovat a vtáhl je hluboko do ruských rovin a rozdrtil je v červnu 1709 u Poltavy v jižním Rusku (Švédové oslabeni těžkou zimou). Válka pokračovala dále až do uzavření Nystadtského míru.
- Petr získal Livonsko, Estonsko, Jugrii, Karélii =>Rusko se stalo evropskou velmocí
Petr I. vedl i další války: vedl armádu na Kavkaz, kde získal území u Kaspického moře, roku 1696 ve válce proti Turkům získal Azovské moře (pak jej zase ztratil).
Petrovy reformy se týkaly vojenství, hospodářství a správy. Zřídil vládnoucí senát, který měl administrativní a právní moc v zemi. Za úkol mu dal opatřit peníze na válečná tažení a kontrolu nad celým finančním systémem. Rusko bylo rozděleno na gubernie a gubernie na vévodství. Zřídil devět úřadů (podle švédského systému), které byly vedeny jedenáctičlenným kolegiem. Doménou šlechty se stalo vojsko. Více než polovina mužů ze šlechtických kruhů byla zaměstnána ve státní správě, zbytek ve vojsku (museli projít čtrnácti postupnými kroky za nejvyšší hodností). Šlechta se tím stala závislou na carovi. Vojsko však pohltilo 80% státního rozpočtu, což způsobovalo trvalý nedostatek peněz (to vedlo ke zvyšování daní; šlechta a duchovenstvo však žádné daně neplatili.)
Petr se řídil merkantilní politikou. Rusko vyváželo kůži, med, kaviár, dřevo, dehet, aj. Bylo zde zřízeno divadlo, muzeum, nemocnice, Ruská akademie věd (vědecký výzkum, vyučování), vojenská akademie. V manufakturách pracovali nevolníci. Byly prohloubeny sociální rozdíly mezi obyvateli.
Petrův syn Alexej byl spolu s carovými odpůrci utýrán k smrti (za přípravu proticarského spiknutí).
Během třiceti dalších let probíhaly v Rusku tzv. Palácové převraty. Byly zřízeny gardové pluky; tímto způsobem se vystřídalo 6 panovníků, než se na trůn stejným způsobem dostala Kateřina II. z Amhaltu (1762 – 1796). Ta navázala na Petrovo dílo, měla osvícenské myšlenky a ideologie, které však nerealizovala. Území se za její vlády zvětšilo natolik, že stoupl počet obyvatel o celou třetinu. Úspěšné vedení války s Tureckem vysloužilo Rusku území až k Černému moři a Krymskému poloostrovu (=„Nové Rusko“). Nevolnictví zpomalilo hospodářský rozvoj v Rusku (nevolníci = „mužici“). Nenávist ruského rolníka se projevila v kozáckém povstání Jemeljana Pugačova (potlačeno, Pugačov popraven).
Kateřina II. posílila úřednictvo absolutistického státu, policii, armádu; budovala přístavy (Sevastopol). Potěmkin spravoval nově získaná území.
Polsko
Od 16. století zde byla Polsko-litevská unie (Stavovská monarchie). Polsko bylo rozděleno do 50ti provincií, v čele stály sněmy (šlechta). Sněm rozhodoval o národní správě a vybíral daně; vybíral reprezentanty do Sejmu (zde platilo „liberum veto“ (svoboda zakazovat; => nesouhlas jednoho člena znamenal zmaření přijetí rozhodnutí) => z 55ti zasedání bylo 48 neúspěšných). Král a centrální autorita byla nahrazena federací (50 šlechticů – oligarchie).
Zhruba dvě třetiny obyvatel byli nevolníci. Měšťanstvo se politiky neúčastnilo, města byla pod kontrolou šlechty. = „zlatá doba pro šlechtické rody“
Národnostní různorodost způsobovala nejednotu. Polovinu obyvatel tvořili Poláci (katolíci), třetinu Ukrajinci a Bělorusové (pravoslavní) a zbytek Němci (protestanté), Litevci, Arméni a Tataři. V Polsku žilo také asi milion Židů. V průběhu 17. a 18. století se státním náboženstvím stalo katolictví.
1648 – 1668 Jan Kazimír
- nájezdy kozáků, Rusů, Švédů
- Polsko ztratilo Livonsko (1660 připadlo Švédsku)
Polští sousedi uvažovali o rozdělení celého Polska. Vznikly otázky „Jak zachovat rovnováhu sil v této oblasti?“ Francie viděla v Polsku ochranu proti Rusku; Rakousko proti Rusku a Prusku. Roku 1772 za Kateřiny II. Polsko ztratilo třetinu svého území. „první dělení“
- největší část (ale nejméně prosperující) dostalo Rusko
- Prusko dostalo nejrozvinutější část
- Rakousko dostalo nejlidnatější oblasti
Roku 1788 Polský sejm zrušil liberum veto a roku 1792 byla obnovena dědičnost trůnu. Města se dostala do sejmu (mohla vlastnit půdu). Proti novému pořádku se však vzepřela šlechta. Na její straně stála Kateřina II. i Prusko . Roku 1793 došlo k tzv.„druhému dělení“. kdy Polsko ztratilo polovinu svého území právě ve prospěch Ruska a Pruska.
V roce 1795 Polsko zmizelo úplně z mapy Evropy jako samostatný stát. „třetí dělení“Poláci se však nikdy nevzdali své národní identity a usilovali o obnovení samostatnosti.