Svatá říše římská – Sacrum Romanum Imperium

Publikováno | Autor:

  • 962 – 1806
  • hlavní město: Řím, reálně Cáchy,  Norimberk, či Řezno, sídelním městem byla ku příkladu i Praha (1347/1356 – 1421, 1583 – 1612) a Vídeň (1440 – 1583, 1612 – 1806)
  • obyvatelstvo: Němci (tj. Bavoři, Sasové, Braniboři a další), Italové, Češi atd.
  • jazyky: latina, němčina, čeština, italština a další
  • náboženství: římskokatolické, luteránství
  • státní zřízení: Říšský sněm
  • vznik a zánik: první císař říše římské 800 – Karel Veliký, 962 – Ota I. Veliký Východofranskou říši definitivně upevnil, 1806 se vzdal František II. na nátlak Napoleona císařského titulu a říše přeměněna v Rýnský spolek
Vývoj říše:

Na východě zahájil Ota I. dlouho nepřerušenou tradici císařských korunovací v Římě. Přívlastek sacrum, doložený až v listinách Fridricha I. Barbarossy (1152–1190) – měl zdůraznit sakrální = křesťanskou povahu středověké říše, zejména ve vztahu k církvi.

Od 15. století se užíval rozšířený název Svatá říše římská národa německého (Sacrum Romanum imperium nationis Germanicae), avšak pouze pro části říše osídlené Němci.

Králové a císaři se až na naprosté výjimky rekrutovali z řad německých knížecích rodů.

Od Vestfálského míru (1648) byla Svatá říše římská pouze volným seskupením států – rozdrobena na stovky malých států uznávajících formální svrchovanost císaře

Formálně říše zanikla v roce 1806, kdy se Habsburk František II. vzdal titulu římský císař a místo něj začal na prvním místě užívat titulu císaře rakouského

Od vrcholného středověku náležely ke Svaté říši římské vedle Německa dnešní státy Nizozemsko, Lucembursko, Švýcarsko, Rakousko, Slovinsko a Český stát, oblast dnešního polského Slezska, bývalé Zadní Pomořansko a Nová Marka (dnes v Polsku), severní Itálie (Lombardie), Alsasko, Lotrinsko a část Burgundska (dnes Francie), jižní kraje Dánska a konečně i větší část belgického území.

Nizozemsko a Švýcarsko přestaly být součástí říše po vestfálském míru, frankofonní kraje ovládla spolu s Alsaskem do konce 17. století Francie. Naopak někdejší německé Prusko nikdy k říši nepatřilo.

Boje mezi císaři a papeži o investituru = boj papeže o podřízení si světské moci

Velké války mezi císařem a papežem o jmenování říšských církevních hodnostářů vešly do dějin jako boje o investituru. Jindřich IV. sesadil papeže, za to byl dán papežem Řehořem VII. do klatby – musel vykonat kajícnou pěší pouť v zimě na papežův hrad, aby dosáhl odpuštění. Pak ale dobyl Řím vojensky (za pomoci Přemyslovce Vratislava II.) a dosadil nového papeže, který jej korunoval za císaře

Spory ukončeny roku 1122 tzv. wormským konkordátem = dočasné vítězství církve, neboť vliv císaře na jmenování opatů a biskupů byl značně omezen.

Usilí o ovládnutí Itálie

V10. století se dostala severní Itálie do závislosti na Svaté říši římské, zůstávala ale i nadále rozdrobena na samostatné státy, státečky a samostatná města. Závislost na císaři byla pouze formální.

Fridrich I. Barbarossa z rodu Štaufů = podnikl pět válečných tažení za Alpy a s pomocí českého krále Vladislava I. dobyl Milán. Itálie se tak rozdělila na dva tábory : na příznivce římsko-německého krále (ghibellini) a na příznivce papeže (guelfové).

Císař byl nakonec poražen v bitvě u Legnana r. 1176.

Itálie zůstala rozdrobena až do roku 1861, kdy bylo vyhlášeno Italské království.

Ve 13. století probíhaly boje v říši o císařský trůn (dynastie Štaufů a Welfů).