1. etapa (1914)
Německo začalo válku podle Schlieffenova plánu (aktualizovaný náčelníkem generálního štábu Helmutem von Moltkem) – chtělo dobýt Francii přes Belgii dříve než zmobilizuje Rusko, pak porazit Rusko a izolovat Anglii. Německo zaútočilo na Francii přes Belgii (obešlo Verdunský pevnostní systém severně) a realizuje tak své plány nad blitzkrieg. Na počátku září byli Němci asi 60 km od Paříže, když trojdohoda uskutečnilaútok na řece Marmě (konec šancí na blitzkrieg = změna na zákopovou válku).
Centrální mocnosti (RU + Rakousko) vedly i další fronty: v Srbsku a východní frontu (proti Rusku = RU bojovalo v Haliči, Německo bojovalo ve východním Prusku).
V listopadu 1914 byla otevřena také Blízkovýchodní fronta (do války vstupuje Turecko – Enver paša – na straně centrálních mocností). Blízkovýchodní fronta se rozprostírala na Černém moři, na Kavkaze a v Mezopotámii.
2. etapa (1915 – 1916)
V průběhu druhé etapy byly vedeny vleklé, nerozhodné boje v zákopech (velké ztráty). Narůstá odpor proti válce, projevuje se hospodářská vyčerpanost.
V bitvě u Ypru (1915) Němci poprvé použili otravný plyn (odtud Yperit). Jeho zásluhou byl velký úspěch: fronta postoupila o 4 kilometry.
Na východní frontě Rakousko – Uhersko utrpělo velké ztráty. Za pomoci Německa však provedlo úspěšný průlom do pozic Ruské armády v Haliči u Gorlice. Od té doby se projevuje zaostalost Ruska.
Roku 1915 do války vstupuje Bulharsko (na straně Centrálních mocností) a je tak vytvořen Čtyřspolek (Rakousko-Uhersko, Německo, Turecko, Bulharsko). Bulharsko zahajuje boj proti Srbsku, obsazuje Srbsko a Srbská armáda se zachránila jen díky útěku na ostrov Korfu. V roce 1915 do války vstupuje také Itálie, a to na straně Dohody (za slib území na Balkáně – Istrie, Dalmácie (Terst)). Vznikla tak nová, tzv. Italská fronta.
Objevují se pokusy rozhodnout výsledek války. V únoru 1916 vede Německo a Francie bitvu u Verdunu [čti Verdenu] (Verdun byla Francouzská pohraniční pevnost – pro Francii důležitá). Němci se snažili rozhodnout válku soustředěným útokem („Verdunský mlýnek na maso“ – zemřelo zde 600 000 mužů). Na obraně Verdunu se podíleli všichni noví vojáci.
V červnu 1916 uskutečnila Anglie a Francie protiútok na Sommě (aby odlehčili Verdunu – Němci museli stáhnout část svých vojsk z Verdunu). => v této bitvě zemřelo 1 000 000 lidí. Verdun byl nakonec uhájen, ale ani jedna bitva válku nerozhodla.
Roku 1916 na východní frontě Rusové uskutečnili ofenzívu podle dohody se spojenci (kvůli ulehčení na západě), zpočátku byli neúspěšní (jaro) a úspěch přinesla až tzv. „Brusilovova ofenzíva“ (léto 1916). Rusové zvítězili, získali Bukovinu a Halič a způsobili Rakousko – Uhersku velké ztráty. Byl to však poslední úspěch Ruské armády.
1916 vstoupilo do války Rumunsko na straně Dohody. Bylo však poraženo a Rumunská naftová pole padla do rukou Centrálních mocností.
1917 vstoupilo na straně Dohody do války Řecko.
Byla rozpoutána též válka v koloniích a na mořích (bojovalo se v německých koloniích v Africe; v Tichomoří s Japonci; došlo také ke konfliktu britského a německého loďstva).
3. etapa (1917 – březen 1918)
1917 znamenal obrat ve válce. Německo se soustředilo na vedení ponorkové války, útočilo na vojenské lodě dohodových mocností i neutrálních zemí (USA).
Amerika v tomto období uplatňuje politiku izolacionismu, snaží se ovládnout severoamerický kontinent. Když však Němci potopili parník Louisitania a na následky potopení zemřelo téměř 1200 civilistů (z toho přes 100 amerických občanů), veřejné mínění v USA se obrátilo proti politice izolacionismu.
Na jaře 1917 prezident Wilson prosadil vstup USA do války proti Německu. V Americe bylo mobilizováno hospodářství, budována pozemní armáda, která byla poté přesunuta do Evropy. USA finančně podporovaly dohodu, a tak chtěly, aby vyhrála (aby mohla splácet dluhy).
I v tomto roce se projevovaly snahy válku ukončit. Vycházely jak z výroku britského premiéra Lloyda George (hospodářství se musí podřídit válečným cílům, aby byla rychlá porážka Německa), tak z marných snah amerického prezidenta Wilsona formulovat nótu určenou válčícím stranám, aby vyjádřili své cíle, čeho chtějí dosáhnout.
Na podzim 1916 zemřel po 68 letech vlády František Josef I. a jeho nástupcem se stal Karel I. Jeho nástup znamenal změnu politického kursu, obnovení parlamentarismu. Rakousko – Uhersko bylo válkou vyčerpáno, proto Karel uskutečnil tajná jednání s dohodou o separátním míru (za zády Německa). Jednáním byl pověřen Sixtus Bourbonský (švagr Karla). Tajná jednání však byla prozrazena, byly odhaleny Sixtovy dopisy. Vyvolalo to skandál a Německo toho využilo k ještě většímu upoutání Rakousko – Uherska k Německu. V květnu 1918 byla uzavřena smlouva ve Spa (v Belgii).
Ve Francii dochází k posílení postavení protiněmeckých politiků (Clemensau [Klemensó]).
Nová situace nastává v Rusku. V březnu 1917 dochází ke svržení cara a vyhlášení buržoazně-demokratické republiky a v listopadu 1917 probíhá Velká říjnová socialistická revoluce a vzniká sovětské Rusko (V.I.Lenin). Po říjnové revoluci Rusko z války vystupuje a tím zaniká východní fronta. Pro Německo to znamenalo boj jen na západní frontě.
Jediná organizovaná jednotka v ruském chaosu – čs. Legie – dohodou s bolševiky se přesunovaly sibiřskou magistrálou do Vladivostoku, odkud měly plout do Francie
8. ledna 1918 americký prezident Wilson vyhlásil 14 bodů (podmínek) pro ukončení války (např. právo národů na sebeurčení, myšlenky demokracie a svobody – pro nás nadějný 10. bod = právo na nezávislost států Rakouska – Uherska).
3. března byl uzavřen Brest-Litevský mír mezi Ruskem a Německem. Pro Rusko to znamenalo velké ztráty území, ale hlavní bylo, že válka skončila. (Rusko ztratilo Finsko, Pobaltí, část Polska, Ukrajinu a Bělorusko). Kvůli těmto požadavkům nechtěl válku ukončit protivník Lenina, Trocký.
4. etapa (březen – listopad 1918)
Až do léta 1918 nebylo o výsledku války rozhodnuto. Na jaře Němci začali několik ofenzív; do čela dohodových armád byl postaven Francouz Ferdinand Foch. V létě 1918 zasahují americké jednotky a dochází k druhé bitvě na Marně (Němci začínají ustupovat).
V říjnu a listopadu 1918 Centrální mocnosti kapitulují. Nejprve Bulharsko a Turecko, v říjnu, když se zhroutily pozice Rakouska – Uherska v Itálii, začíná kapitulovat i Rakousko – Uhersko. 25. října Karel I. informoval německého císaře Viléma II., že okolnosti ho donutily žádat o příměří; 27. října ministr zahraničí RU posílá prezidentovi USA Andrássyho nótu (odpověď na 14 bodů prez. Wilsona). V nótě RU přijímá podmínky dohody, které jsou nutné k uzavření dohody a tato snaha se stala signálem k rozbití monarchie a k národně – osvobozenecké revoluci.
28. října dochází k převratu v Praze, je vyhlášena Československá Republika.
3. listopadu kapitulovalo Rakousko – Uhersko.
11. listopadu v 1100 kapitulovalo i Německo. (Němci podepisovali kapitulaci v železném vagóně v Compiegne).