Příčiny I. světové války:

Zahrnují řadu faktorů, které předcházely vypuknutí první světové války. Velkou roli hrál zejména militarismus (zvláště německý), vytvoření dvou znepřátelených mocenských bloků a nacionalismus, zahrnující francouzský revanšismus. Záminkou k vypuknutí první světové války byl atentát v Sarajevu na rakouského arcivévodu a následníka trůnu, Františka Ferdinanda d’Este, který byl spáchán 28. června 1914 srbským separatistou Gavrilo Principem. Krize sama však nevzešla z prázdna, vyplynula z napětí mezi velmocemi, jež bylo způsobeno mocenskými spory již před rokem 1914. Tyto spory lze sledovat až ke změně rovnováhy sil v Evropě roku 1870.

Přestože byla první světová válka vyvolána řetězcem událostí následujících atentát v Sarajevu, příčiny vedoucí k válce byly hlubší povahy. Tyto příčiny zahrnují zejména otázky politické, kulturní a ekonomické povahy a komplex spojenectví a rovnováhy sil, které se vyvinuly v 19. století, po porážce Napoleona I. v roce 1815 a na následujícím Vídeňském kongresu.

Válka vypukla jako důsledek krajního zostření rozporů mezi světovými mocnostmi v zápase o sféru vlivu, kolonie, zdroje surovin, odbytiště a trhy. Nejagresivněji postupovalo Německo, které se k dělení kořisti dostalo později po sjednocení (1871)a v boji o získání nových kolonií se jeho zájmy střetly se zájmy nejsilnějších koloniálních velmocí – Velké Británie a Francie. Neustále vzrůstal i spor rakousko-uhersko ruský o sféru vlivu na Balkáně.

Německo došlo už na konci prvního desetiletí 20. století k závěru, že je na válku připraveno, že je lépe vyzbrojené než ostatní mocnosti, a že čím dříve válka vypukne, tím lépe pro Německo. Sami začít válku se však Němci z vnitropolitických i vnějších politických důvodů neodvážili. Obzvlášť německá sociálně-demokratická strana vystupovala proti. Vhodná záminka se německým vládnoucím kruhům naskytla v červnu 1914, kdy rakousko-uherská armáda uskutečnila v Bosně velké vojenské manévry. Obyvatelé Bosny a Hercegoviny se nechtěli smířit s nedávným připojením svého území k Rakousko-Uhersku a jejich odboj podporovalo Srbsko. Manévry se provokativně konaly při srbských hranicích. Následník trůnu František Ferdinand d’Este jako vrchní inspektor rakousko-uherské armády přijel na manévry a na jejich závěr okázale navštívil Sarajevo, hlavní město Bosny.
   Před vypuknutí první světové války se vytvořily dva znepřátelené bloky, Dohoda a Ústřední mocnosti. Už v poslední třetině 19. století se začaly vytvářet spojenecké bloky imperialistických velmocí. Základ těchto bloků položilo spojenectví Německa a Rakousko-Uherska, Dvojspolek v roce 1879, ke kterému se v roce 1882 připojila Itálie (Trojspolek). Francie a Rusko podepsaly spojeneckou smlouvu v roce 1894. V roce 1904 se sblížily Velká Británie a Francie a podepsaly dohodu. Dotvoření druhého vojenského bloku, Dohody se zakončilo podepsáním rusko-anglické smlouvy v roce 1907.

Válečná ohniska a lokální války před I. světovou válkou:

1. Afrika:

• vliv Velké Británie, Francie, Německa, Itálie, Belgie, Portugalska a Španělska
• Habeš = Etiopie – jediný svobodný stát v Africe
• (Velká Británie + Francie) proti Německu – největší střet
• (Velká Británie + Francie) proti Itálii
• 1898 – spory VB a FR o území v Kongu (– diplomaticky vyřešeno = „Fašoda“)
• 1899 – 1902 – búrská válka: Velká Británie proti Búrům (původní osídlenci z Holandska) –> vítězství Velké Británie – získali jižní Afriku
• 1911 – marocká krize mezi Německem a Francií – k válce nedošlo
• Itálie obsadila Libyi a bojovala v Habeši

2. Blízký východ:

• Turecko spolupracovalo s Německem na stavbě železnice z Bosporu do Bagdádu
• dále těžba ropy
• proti těmto věcem ostře vystupovala Francie a Velká Británie

3. Dálný východ:

• Čína: VB, FR – politika „otevřených dveří“ do Číny = vykořisťování Číny a obchod s opiem – budování center na čínském pobřeží – britská kolonie Hongkong
• pronikání Ruska, Japonska a USA na Dálný východ a do Číny
• 1894 – Japonci napadli Čínu a ovládli Thaj-wan – porážka od Japonska vyvolala krizi v Číně – proticizinecké = boxerské povstání
• 1900 – boxerské povstání číňanů proti velmocenskému vlivu a loutkové císařské vládě – potlačeno
• 1904 – 1905 – rusko-japonská válka o Mandžusko a o Koreu – Rusové byli poraženi
• vznik Kuomintangu = organizace národního boje Číny proti císařství a vykořisťování velmocemi – v čele: Sun – jat – Sen
• 1911 – dočasné vítězství Kuomintangu – svržení císaře, Čína republikou – a první prezident byl Sun–jat–Sen
• 1913 – Kuomintang poražen a obnoveno císařství

4. Balkán

• stále vliv Turecka
  • pod tureckou nadvládou: Bulharsko
  • samostatné státy: Srbsko – silná armáda – idea „Velkého Srbska“
• Rumunsko – království
  • území pod Rakousko – Uherskou nadvládou: Slovinsko
  • střet zájmů: VB, FR proti R
• N, RU proti Srbsko, Bosna a Hercegovina
  • vzájemné spory o území, nadvládu, náboženství mezi balkánskými národy (pravoslaví – katolictví – islám)
• 1876 – 1878 – národně – osvobozenecký boj Bulharů – válka mezi Tureckem a Bulharskem – pomoc Srbska a Ruska
• 1878 – vítězství Bulharů nad Turky – bitva u Šipky
  • získali samostatnost a Makedonii a Thracii
  • ruská vojska postupovala na Cařihrad a k úžinám ( Bospor a Dardanely) – snaha R proniknout na Balkán, ovládnout Černomořské úžiny a dostat se do Středozemního moře – proti tomu byla VB, FR – podpora Turecku
• 1878 – podepsán Sanstefanský mír – potvrzení osamostatnění Bulharska
  • VB, FR – oprava míru ve prospěch Turecka – na Berlínském kongresu
  • Turecku byla vrácena Makedonie a Thrácie
  • Bosna a Hercegovina – do správy RU od roku 1908
  • Prusové se museli stáhnout
• 1912 – 1. balkánská válka
  • Srbsko, Řecko, Černá Hora, Bulh., Rum., – se postavily proti Turecku – T bylo poraženo
  • balkánské státy získaly Makedonii a Thrácii
  • Bulharsko nic nezískalo
• 1913 – 2. balkánská válka
  • Bulharsko proti ostatním balkánským státům – B bylo poraženo – B za 1. světové války spojenec Německa, Turecka, RU

Sarajevský atentát

Atentát na Františka Ferdinanda d’Este, arcivévodu a následníka rakousko−uherského trůnu, byl spáchán 28. června 1914 v Sarajevu, hlavním městě Bosny a Hercegoviny. Během vojenské přehlídky byl arcivévoda František Ferdinand napaden skupinou šesti atentátníků, jejichž vůdcem byl Danilo Ilić. František Ferdinand d’Este a jeho choť, Žofie Chotková, byli po bombovém útoku na kolonu vozů zastřeleni srbským separatistou Gavrilo Principem.

Na vrcholu spiknutí stáli velitel srbské vojenské rozvědky Dragutin Dimitrijević, jeho pravá ruka, major Vojislav Tankosić, a špion Rade Malobabić. Major Tankosić měl na starosti výcvik a ozbrojení atentátníků a umožnil jim přístup do tajné podzemní dráhy, kterou byly na území Rakouska-Uherska tajně pašovány zbraně. Atentátníci, klíčoví členové podzemní dráhy a srbští vojenští činovníci zodpovědní za organizaci atentátu, byli posléze uvězněni, souzeni a potrestáni. Pachatelé uvěznění na území Bosny byli souzeni v Sarajevu v říjnu 1914, ostatní aktéři byli souzeni mezi lety 1916 a 1917 před pololegálním soudem ve Francouzi okupované Soluni v Řecku. Atentát v Sarajevu, jež byl spáchán na následníka rakousko-uherského trůnu, byl záminkou k vyhlášení války Srbsku Rakousko-Uherskem a je považován za jednu z příčin první světové války.

1) Kolona vozů

Dne 28. června 1914 se František Ferdinand se svým doprovodem vydal na cestu vlakem z lázní Ilidža do Sarajeva. Na sarajevském nádraží byli očekáváni guvernérem Oskarem Potiorekem a pro Ferdinandovu družinu zde bylo připraveno celkem šest vozů. Kvůli nedorozumění do prvního vozu omylem nastoupili tři místní policisté spolu s vedoucím bezpečnostní služby. Členové služby, kteří měli svého vedoucího doprovázet, nastoupili až do jednoho ze zadních vozů. Do druhého automobilu v pořadí nastoupili sarajevský primátor a ředitel sarajevského policejního oddělení. Třetím automobilem v koloně byl sportovní Gräf & Stift se staženou střechou. Do tohoto vozu nastoupili František Ferdinand, Žofie Chotková, guvernér Potiorek a podplukovník Franz von Harrach. První zastávkou a bodem v oficiálním programu arcivévodovy kolony byla inspekce vojenských kasáren. Podle programu se kolona v 10.00 vydala od kasáren směrem k radnici třídou Appel.

2) Bombový útok

Kolona vozů prvního útočníka Mehmedbašiće bez úhony minula. Organizátor Danilo Ilić útočníka Mehmedbašiće postavil před zahrádku kavárny Mostar Café a vyzbrojil jej bombou. Mehmedbašić si však čin na poslední chvíli rozmyslel a nezaútočil. Nedaleko od něj stál Vaso Čubrilović, vyzbrojený bombou a pistolí, který se však také k činu neodhodlal. V další části plánované trasy, nedaleko řeky Miljacka, stál Nedeljko Čabrinović, ozbrojený bombou. V 10.10^[31] se automobil s arcivévodou Ferdinandem přiblížil k Čabrinovićovi, který na vůz hodil bombu. Ta se však odrazila od potahu stažené střechy a spadla zpět na silnici. Nastavení časovače bomby zapříčinilo, že vybuchla až pod vozem následujícím, který byl okamžitě vyřazen z provozu. Výbuch vytvořil v silnici asi 30 cm hluboký kráter a podle agentury Reuters zranil celkem dvacet lidí. Čabrinović poté polkl připravenou ampulku s kyanidem a skočil do řeky Miljacka. Čabrinovićův pokus o sebevraždu však nevyšel, neboť ampule s kyanidem způsobila pouze zvracení. K utonutí též nedošlo, jelikož je řeka Miljacka velmi mělká. O chvíli později byl zadržen davem přihlížejících svědků a předán policii. Kolona vozů rychle pokračovala bez zničeného vozu dále směrem k městské radnici. Cvjetko Popović, Gavrilo Princip a Trifun Grabež se na velmi rychle projíždějící kolonu zaútočit neodvážili.

3) Příjezd na radnici

Kolona přijela k radnici na plánovanou recepci, arcivévoda zde však projevil pochopitelné příznaky stresu tím, že si odmítl vyslechnout připravený projev primátora Curcice se slovy: „Pane primátore, přijel jsem na návštěvu a přivítán jsem byl bombami. To překračuje všechny meze!“ Vévodkyně Žofie si na chvíli vzala Ferdinanda stranou, něco mu pošeptala do ucha; arcivévoda poté řekl primátorovi: „Začněte tedy svou řeč.“ Arcivévoda se uklidnil a starosta začal svůj proslov. Jakmile domluvil starosta, pokračoval se svým projevem František Ferdinand, který k připravenému textu ještě přidal zmínky o událostech, které se přihodily toho dne v Sarajevu a poděkoval jeho obyvatelům za uvítací ovace: „zřel jsem v nich radost z nezdaru toho atentátu.“ Členové Ferdinandova doprovodu začali diskutovat o možnostech, jak zabránit dalším případným pokusům o atentát, přičemž však nevyvodili žádné konkrétní závěry. Návrh přesunout vojenské jednotky nacházející se nedaleko města, aby lemovaly celou trasu průjezdu, byl zamítnut z toho důvodu, že vojáci neměli s sebou na manévrech slavnostní uniformy. Bezpečnost arcivévody tak spočívala v rukou malé sarajevské policejní jednotky. Jediným účinným opatřením bylo přesazení hraběte Harracha ve voze tak, aby seděl po Ferdinandově levici a chránil tak jeho srdce.

4) Smrtelný zásah

Po návštěvě radnice se arcivévoda Ferdinand rozhodl, že v nemocnici navštíví raněné členy doprovodu zasažené Čabrinovićovou bombou. Žofie se rozhodla zrušit svůj oficiální program, aby mohla doprovázet svého manžela. V 10.45 nastoupil František Ferdinand spolu s chotí Žofií do automobilu, opět třetího v pořadí. Poté, co se Gavrilo Princip dozvěděl o nezdaru atentátu, rozhodl se jít do obchodu s potravinami a koupil si sendvič. Najednou uviděl, jak nedaleko od něj couvá limuzína s arcivévodou, která před chvílí chybně odbočila. Princip přiskočil z pravé strany k vozu a vypálil dvě rány z poloautomatické pistole. Podle Albertiniho „zasáhla první střela Ferdinanda přímo do krční tepny, druhá těžce zranila Žofii Chotkovou v oblasti žaludku“. Princip později vypověděl, že měl v úmyslu usmrtit guvernéra Potiorka a ne Žofii. Obě oběti atentátu zůstaly sedět na svých sedadlech, zatímco byly převáženy do guvernérovy rezidence k lékařskému ošetření. Podle výpovědi hraběte Harracha byla poslední slova arcivévody Ferdinanda: „Sopherl! Sopherl! Sterbe nicht! Bleibe am Leben für unsere Kinder!“ (česky „Žofie, Žofie, neumírej! Zůstaň na živu pro naše děti!“) následovaná slovy „Nic mi není.“ Ferdinand zemřel ještě před příjezdem do guvernérovy rezidence, těhotná Žofie zemřela o několik minut později.