- 27. leden zvolen jako Mezinárodní den památky obětí holocaustu
Holocaust – označení pro systematické pronásledování a hromadné vyvražďování Židů prováděné nacistickým Německem a jeho spojenci v době druhé světové války. Nacistický holocaust, při kterém bylo vyvražděno okolo 6 milionů Židů, je jedním z největších zločinů a tragédií v dějinách lidstva.
Norimberské zákony – dva ústavní zákony německého Říšského sněmu přijaté 15. září 1935 v Norimberku: zákony o říšském občanství a zákon na ochranu německé krve a německé cti, podle nichž ztráceli občanská práva ti, kdo nepatřili k „arijské“ či „nordické“ rase. Především byl vyhlášen zákaz sňatku mezi Židy a Árijci.
- termín rozšířen i na pronásledování a vraždění dalších etnických a náboženských skupin, např. Romů, homosexuálů či politických odpůrců režimu, kteří byli považováni za rasově méněcenné
- jakákoli genocida či masakr
Židé
Hlavní obětí holocaustu byli Židé. Holocaust byl praktickou aplikací „konečného řešení židovské otázky“ (Endlösung der Judenfrage), kterým mělo být úplné vyvraždění židovské populace. Německo také vyžadovalo vydání Židů po svých spojencích a satelitech.Vyvražděny byly zhruba dvě třetiny evropských Židů, většinu obětí tvořili Židé z Polska (3 milióny mrtvých).
Romové
Dalším terčem vyvražďování byli Romové, s odhadovaným počtem obětí 220 tisíc (některé odhady uvádějí až 800 tisíc), což činí asi čtvrtinu až polovinu jejich předválečné populace.
Ostatní
Pronásledováni a vražděni byli také příslušníci slovanských národů, homosexuálové, Svědkové Jehovovi, lidé s nějakým tělesným či duševním postižením a političtí odpůrci nacismu. Celkový počet obětí německých válečných zločinů se odhaduje na 12 – 26 miliónů.
Připomínání obětí holocaustu
Oběti holocaustu si mnoho států světa připomíná 27. ledna, den osvobození vyhlazovacího tábora Auschwitz – Birkenau Rudou armádou.
Prostředky holocaustu
Nejhrůznějším prostředkem holocaustu byly koncentrační a vyhlazovací tábory, které představovaly doslova továrny mající za účel s maximální efektivitou zabíjet dodávané lidi a zlikvidovat jejich mrtvoly. Popravovalo se zastřelením, oběšením a jedovatým plynem (nejpoužívanější byl Cyklon B). Mrtvoly byly poté hromadně pohřbívány či spalovány. Další Židé podlehli pogromům, byli povražděni polovojenskými a protižidovskými komandy nebo zahynuli v důsledku živoření za nelidských podmínek při transportu, v koncentračních táborech nebo v ghettech.
Po přepadení Sovětského svazu 22. června 1941 nechal Adolf Hitler na území Polska zřídit šest vyhlazovacích táborů:
- Chełmno (Kulmhof) – 8. prosince 1941 – 17. ledna 1945, přibližně 320 000 obětí
- Osvětim (Auschwitz, Oświęcim) – původní tábor byl zřízen na místě opuštěných kasáren v dubnu 1940, existoval do ledna 1945, velitelem byl Rudolf Höß. Později v roce 1941 se rozšířil o Auschwitz II – Birkenau v nedaleké Březince a v roce 1942 následoval Auschwitz III v Monowicích. Počet obětí je odhadován na 630 000 až 1 400 000. Tábory v Osvětimi a Březince jsou dnes přístupné veřejnosti.
- Majdanek – červenec 1941 – červenec 1944, 78 000 až 360 000 obětí
- Bełżec – březen 1942 – červen 1943, 600 000 obětí
- Sobibór – květen 1942 – říjen 1943, 250 000 obětí
- Treblinka – červenec 1942 – říjen 1943, nejméně 870 000 obětí
Holokaust v Českých zemích
Holokaust v protektorátu se odehrával pod taktovkou okupačních úřadů a až na výjimky bez odporu obyvatel a za spolupráce úřadů a úředníků českých.Veškeré židovské záležitosti měla na starosti Ústředna pro židovské vystěhovalectví.
Při vzniku Protektorát Čechy a Morava žilo na tomto území přes 120 tisíc Židů. Asi 30 tisícům Židům se podařilo emigrovat, drtivá většina ostatních byla deportována. Počet českých židovských obětí holocaustu není přesně znám, zavražděno však bylo minimálně 80 tisíc Židů.
Židé byli hned od počátku nacistické okupace postupně systematicky vyřazováni z hospodářského i společenského života. Židům bylo zakázáno pracovat jako právníci či zaměstnanci veřejných institucí a byly výrazně omezeny jejich možnosti prodávat, pronajímat či darovat svůj nemovitý majetek. Židé byli vykázáni z německých středních a vysokých škol. Dále nesměli cestovat, vstupovat do veřejných dopravních prostředků, byli zbaveni přídělu potravin a všichni museli nosit zvláštní označení – žlutou židovskou šesticípou hvězdu (Davidovu) s nápisem JUDE.
21. června 1939 vydal říšský protektor Neurath své vlastní nařízení, které bylo založeno na principech norimberských zákonůa výrazně omezovalo Židům možnost disponovat svým jměním a ke správě židovského majetku mohl být určen nucený správce.
Protižidovskou aktivitu vyvíjely také obecní samosprávy a část místního obyvatelstva. Tak například několik Němců vypálilo olomouckou či frýdeckou synagogu.
Reinhard Heydrich dokonce vydal varování, že se sympatizanty s Židy bude zacházeno stejně jako s Židy samotnými.
Čeští Židé byli od podzimu 1941 ve velké míře deportováni do koncentračního tábora Terezín. Z Terezína byli Židé deportováni na Němci okupovaná území Sovětského svazu či Polska.
Terezín byl také místem nacistů, kde se snažili oklamat veřejnost – návštěva Červeného kříže.
K prvnímu transportu se prvních tisíc Židů shromáždilo 13. října 1941 ve Veletržním paláci a o tři dny později je vlak odvezl do Lodže. Stejným způsobem pak probíhaly další čtyři deportace. Obdobně byl v polovině listopadu vypraven také transport z Brna do Minsku. Ostatní židovské obyvatelstvo pak již bylo převezeno podle plánu do Terezína.
O majetek deportovaných Židů se staralo Treuhandstelle, nově zřízené oddělení ŽNO. Zaměstnanci tohoto oddělení klasifikovali židovské byty a odhadovali jejich cenu. Část bytů byla ihned rozprodána, z ostatních bytů bylo veškeré vybavení odvezeno do speciálních skladů, kde proběhla důsledná inventarizace.Právně patřil majetek Vystěhovaleckému fondu, mnozí nacističtí pohlaváři jej však využívali k osobnímu obohacování.
Německá vojska vstoupila do Uherského Brodu 17. března 1939. Na okresním úřadě v Uherském Brodě bylo prakticky ihned po obsazení zavedeno německé úřadování. 1. září 1939 byl zatčen představitel národních socialistů starosta Bohuslav Luža a byl deportován do koncentračního tábora Dachau. V roce 1941 byl transportován do Buchenwaldu a krátce po osvobození tábora zemřel. Byl nahrazen kolaborantem Vladimírem Havránkem. Němci chtěli co nejvíce zničit svobodné smýšlení Moravanů a tak byli zatčeni a mučeni v koncentračních táborech představitelé tehdejší správy města.
Na základě protižidovských norimberských zákonů bylo všem Židům zakázáno zdržovat se v hostincích, na koupalištích, v parku, mohli nakupovat jen v některých obchodech a v určitou hodinu. Také nemohli vycházet po osmé hodině večerní ven a nesměli opouštět město. V roce 1940 byly zabavovány všechny živnosti (hostince, obchody…). Protižidovská perzekuce vyvrcholila v noci z 30. na 31. července 1941. Byla vypálena Židovská synagoga. Koncem roku 1942 byli do Uherského Brodu svezeni Židi z celého okresu a odtud byli v lednu deportováni do Terezína nebo přímo do Osvětimi. Z celkového počtu 860 těchto lidí zemřelo ve vyhlazovacích táborech 573 osob. Do Uherského Brodu se vrátil jen nepatrný zlomek původních židovských obyvatel v počtu asi 54 lidí.
Vnímání holocaustu
Standardní interpretace holocaustu stojí na 2 tezích:
- Holocaust je ojedinělá historická událost. Opačné tvrzení je „nemorální ekvivalence“.
- Holocaust je vyvrcholení iracionální, po staletí soustavně pěstované nenávisti nežidů k Židům.
Zpochybňování holocaustu
Existují lidé zpochybňující holocaust, netvoří homogenní skupinu, ačkoliv většina z nich vykazuje společné znaky a názorové tendence – např. snaha o revizi výsledků druhé světové války, odpor ke státu Izrael, který je za architekta „osvětimské lži“ označován apod.
Spektrum názorů je v tomto případě velmi široké a zahrnuje jak tvrzení o neexistenci a neuskutečnitelnosti holocaustu (Ernst Zündel), tak i tvrzení, která holocaust zlehčují (David Irving, Jean Marie Le Pen).
V mnoha státech světa (včetně České republiky) je toto hlásání teorie tzv. Osvětimské lži hodnoceno jako trestný čin.